"Nositel tradice lidových řemesel"
za rok 2002

Paní Jana Juřicová, rozená Bělunková, má rodinný původ v obci Zubří, která se proslavila více jak sto let trvající tradicí jemné bílé výšivky.

Zakladatelkou rodinné tradice byla v první generaci její babička - paní Františka Holišová ze Zubří čp. 602 (* 1902, + 1979), žačka učitelky ručních prací Amálie Gregorové. Od 14 let jí bylo vyšívání obživou. Do padesátých let 20. století jí práci zadávala a prodej hotových výrobků zprostředkovala paní Gregorová. Vyšívala především bytový textil a doplňky - pokrývky, přehozy, ubrusy, záclony, kapesníčky. Po zrušení drobných živností jí zaměstnala Lipta, kde se sortiment proměnil a v nabídce dominovaly límečky k halenkám, celé halenky, špičky kapesníčků. Po dvou nebo třech letech jí nabídlo práci Ústředí lidové umělecké výroby prostřednictvím paní Anežky Divínové.

S příchodem do ÚLUVu začala pracovat na jiných materiálech - převládalo mlynářské plátno a paní Holišová realizovala zejména návrhy textilní výtvarnice Evy Vítové, která pro Ústředí navrhovala. Byly to zejména velké závěsné práce a drobné obrázky využívající tradiční ornamenty lidové výšivky. Mimo tyto zakázky pracovala také pro známé, často vyšívala pokrývky, peřinky ke křtu apod. Jako projev uznání obdržela v roce 1968 titul "Mistryně lidové umělecké výroby" pro obor bílá výšivka. Ve veřejnosti a v obci byla proslulá svou přezdívkou "Mistryňa Holišová".

Druhou generaci rodinné tradice zastupuje dcera paní Holišové, Milada Bělunková (*1929) ze Zubří čp. 982. Vyšívat se naučila od své matky. Zpočátku měla zakázky od Lipty, hlavně límečky, halenky a kapesníčky. Pak ale získala práci v místních Gumárnách a k vyšívání se vrátila až po odchodu do důchodu. Vyšívá dodnes, zejména pokrývky a typické kapesníčky.

Paní Jana Juřicová (*1953) je absolventkou Gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm. Po maturitě nastoupila jako kreslička do konstrukčního oddělení Výzkumu a vývoje technologických zařízení v místním podniku Tesla n.p.
S vyšíváním začala v roce 1973, kdy byla na první mateřské dovolené. Učila se u své babičky, paní Františky Holišové. Po práci ze zájmu vyšívala. Když v roce 1979 paní Holišová zemřela, zůstala po ní nedokončená práce - závěsné panó o délce 300 cm pro obřadní síň s motivem stromu a ptáčků, které navrhla Eva Vítová. Po dohodě s výtvarnicí a ÚLUV práci své babičky se zdarem dokončila. Po odevzdání díla ve vynikající kvalitě, dostala nabídku s Ústředím dále spolupracovat. Až do roku 1981 vyšívala ve vedlejším pracovním poměru velké práce, zejména pro obřadní síně, budovu Velvyslanectví ČSSR v Moskvě, Palác kultury v Praze. Vzhledem k rozsahu a náročnosti dokončila ročně maximálně tři práce.

Prostřednictvím zakázky ústředí lidové umělecké výroby se také poprvé setkala se skutečně tradiční bílou výšivkou: byla požádána o zhotovení repliky vzorníku ze sbírky Etnografického ústavu MZM v Brně pro publikaci Marty Jánošové: Malované jehlou (Praha 1985). Protože autorka odmítla práci zaplatit, ukončila s Ústředím lidové umělecké výroby spolupráci. Dílo nabídla do sbírky Valašského muzea v přírodě, které vzhledem k mimořádné kvalitě vzorník do svého fondu zakoupilo (pol. 1. dokumentační přílohy). Vzorník byl prezentován v roce 1981 na výstavě "Kouzlo lidové výšivky" v Uherském Hradišti, kde autorce získal 2. místo v kategorii bílá výšivka. V roce 1983 obdržela v soutěži Moravská lidové výšivka ve Veselí nad Moravou 1. cenu a Osvědčení o odborné způsobilosti, když titul Mistr lidové umělecké výroby jí nemohl být udělen pro krátkou praxi.

V té době se blíže seznámila s tehdejší kurátorkou sbírky textilu Valašského muzea v přírodě a znalkyní rožnovské bílé výšivky - paní Marií Salichovou. Ta jí zprostředkovala studium v muzejní sbírce výšivek a nabádala ji k tomu, aby si osvojila jiný, starší typ rožnovského vyšívání, s použitím stehů, které už zuberská výšivka opustila. Rožnovský typ bílého vyšívání svou propracovaností a tvarovým bohatstvím paní Juřicovou zaujal a v pozdější tvorbě, již zcela samostatné, z něho čerpala a čerpá dosud. Z pozůstalosti po babičce a také ze sbírek muzea si pořídila archiv motivů, které využívá při tvorbě vlastních návrhů.
Spolupráce s muzeem pokračovala, když podle nerealizovaného návrhu své babičky vyšila pro muzejní sbírku vyvazovačku k rožnovskému kroji (pol. 4. dokumentační přílohy).

Až do roku 1993, kdy se osamostatnila a pracuje na základě živnostenského listu, vyšívala pouze mimo hlavní zaměstnání.

V současné době vyšívá na zakázku podle vlastních návrhů, které jsou inspirovány starší formou bílé rožnovské výšivky a jejími typickými motivy. Upřednostňuje pravidelný vzor. Její zakázky jsou většinou velké práce pro nově vznikající finančně dobře zajištěnou vrstvu zákazníků, toužících po ojedinělém doplňku do interiéru. Proto mezi jejími výtvory převažují náročně zpracované pokrývky (pol. 6 - 12 dokumentační přílohy).

Začala také vyšívat figurální obrázky na mlynářském hedvábí, kde rovněž uplatňuje motivy rožnovského vyšívání (pol 13 dokumentační přílohy). Při tvorbě návrhů na realizaci se inspiruje malířskou tvorbou Emy Srncové, ale pracuje samostatně. Neměla zatím štěstí na návrháře, který by byl schopen užít linku jako nosný prvek a umožnil tak využití všech tvůrčích schopností vyšívačky. Ve formě převažují dekorativní pokrývky různých rozměrů s uplatněním technicky dokonale provedených a kompozičně vyvážených motivů.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.nulk.cz